Filmová a knížní recenze: Dej mi své jméno

Dej mi své jméno

Trvalo mi to, ale konečně jsem se odhodlala napsat svoji první recenzi. Byly to snad pochyby, či lenost s něčím takovým začít? Musím se přiznat, že asi trochu od obojího. V jednom jsem ale měla jasno. Nad svým prvním příspěvkem jsem už nějakou tu chvíli přemýšlela a chtěla jsem, aby to bylo něco, co stojí za to.

Na úvod bych chtěla zmínit, že moc dobře vím, že Dej mi své jméno je poněkud kontroverzní a ne každému mohl sednout. Každopádně si myslím, že se jedná o velmi kvalitní snímek s neméně skvělou stejnojmennou předlohou od spisovatele Andrého Acimana a je na místě o něm něco říct. Také se omlouvám, že toto bude trochu mix knižní a filmové recenze, ale myslím si, že zrovna u tohoto snímku se to skvěle hodí, protože se navzájem doplňují.

Děj se odehrává v roce 1983 na severu slunné Itálie a jeho hlavním hrdinou je 17letý chlapec Elio (Timothée Chalamet), který společně s rodiči tráví prázdniny v jejich vile. Jejich letošní host, 24letý americký student Oliver (Armie Hammer), tam přijíždí dopsat svou diplomovou práci a pomoct Eliovu otci s jeho výzkumem. Zpočátku se zdá, že Elio Oliverovu přítomnost zrovna nevítá, ale opak je pravdou. Oba chlapci mezi sebou později objeví něco mnohem silnějšího, než pouhé přátelství. To asi jen tak na úvod, abych vás uvedla do děje a zároveň neprozradila příliš.

Jak snímek, tak i kniha na mě zapůsobily tak silným dojmem, že na ně nemůžu přestat myslet. A to jsem knihu dočetla už před týdnem a film viděla asi 5 dní zpátky. Jsem ráda, že jsem prvně četla knižní předlohu, protože mi díky ní ve filmu neunikly důležité detaily, kterých bych si bez ní nejspíš nevšimla. Příběh je to dojemný a popisuje opravdové pocity a situace. Především zde jde o sebepoznání, které je zde klíčové. Myslím, že výstižné je, že s divákem nezachází v rukavičkách a ukazuje realitu takovou, jaká skutečně je. Asi to je právě ten důvod, proč na mě film i kniha takto zapůsobily. Dělaly mi hrozný guláš v hlavě. Než jsem začala knihu číst, šla jsem do toho bez obav a s tím, že je to téma, které podporuji. Později se ukázalo, že mě některé věci překvapily a přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu tak tolerantní. Odpověď zní, že ano, jsem a myslím si, že po přečtení této knihy a zhlédnutí filmu snad ještě víc. Mám dojem, že moje počáteční rozpaky byly pravděpodobně dány stylem autora, který si opravdu nebral servítky a zachytil všechny, ale opravdu všechny pocity a myšlenky hlavního hrdiny, na což jsem nebyla připravená. Na film jsem se ale už těšila jako malé dítě.

Stojí také za zmínku, že film získal Oscara za nejlepší adaptovaný scénář a Timothée Chalamet byl na sošku nominován a stal se tak nejmladším nominovaným hercem na Oscara od roku 1939. Film sklidil dokonce takový úspěch, že po skončení následoval 10 minutový potlesk.

Takže přátelé, jsem rozebrána na kousíčky. Byl to skvělý film s nádhernou atmosférou. Tolik lásky, tolik přátelství, tolik bolesti. Víc už asi netřeba říct.

Děkuji, že mě čtete.

Z.